Samstag, 31. August 2013

Feel free in Oman

Patnáckrát jsem napsala příspěvek o Ománu a patnáckrát jsem ho nespokojeně smazala. Protože: kde začít? A kde skončit? A aby to nebylo moc dlouhý? No, uvidíme, jestli šestnáctý pokus vyjde.

Někdy v říjnu mi volal Hafid: Hellooo, how are you? When will you come to Oman?
Podívala jsem se z okna. Byla sobota, venku bylo extrémně hnusně a já totálně znuděná a otrávená seděla doma.
"Hello Hafid, I'm fine... I think I could come in December".
A tak to začalo.
Na cestu jsem sbalila kamarádku Ivču, dlouhé sukně, cudná trika, pár šátků a bikini,, ujistila se, že mám letenky Qatar Airways, Ivča ujistila mě, že má jízdenky do Mnichova a poslední listopadový den o půlnoci jsme vyrazily do Ománu. Do Ománu, odkud jsem se podle předpovědí svých bližních neměla vůbec vrátit protože jsem  měla být za a) prodaná do otroctví b) vyměněná za velblouda a provdaná za beduína c) znásilněná a zavražděná Hafidem či jiným padouchem d) vězněná za pašování drog e)mrtvá po letecké katastrofě.No, vrátila jsem se.
A jaká poučení jsem si z Ománu přivezla?

1) Nejhorší mužská nemoc je rýmička a platí to mezinárodně.
Buďte muž a řekněte v Ománu, že máte rýmu; že jste se osypali; že vám není dobře po alkoholu; že vás bolí hlava, odpověď bude vždycky stejná: PLEASE, GO TO THE HOSPITAL. V nemocnici vám na to dají dvě injekce do zadku, a tak máte opět důvod, proč nebýt aktivní- bolí vás přeci ona partie a navíc byste do té rány mohli dostat infekci. INFEKCI!
Platí to ovšem i jste-li žena, ležíte-li doma v Praze s klasickým zimním nachlazením a zavolá vám váš ománský kamarád. Když mu o svém stavu povíte, víte, co bude následovat? PLEASE, go the hospital!


2) V Indickém oceánu se koupejte v jednodílných plavkách
Já jsem tuto informaci bohužel neměla a kdyby mi bylo třináct, tak mám krásný příspěvek do rubriky "Trapasy" v Bravogirl. V Indickém oceánu jsou totiž velké vlny. Vezmete-li si nezkušeně bikiny, můžu vám garantovat to, že jakmile přijde první vlna, tak váš horní díl plavek se vám posune někam ke krku, popřípadě se trojúhelníčky posunou dozadu a šňůrky dopředu. Jakmile přijde druhá vlna, tak se spodní díl plavek sune pro změnu povážlivě dolů. A než stihnete oboje narovnat, tak přijde vlna třetí, po které ztratíte veškerou naději, že si nikdo ničeho nevšiml.


3) A v moři vlastně vůbec raději moc nešlapejte
Jsou tam totiž občas ježci. Sice jen taková demoverze ježků, které zná český turista z Chorvatska, nicméně i ománský ježek má bodliny a neznám nic zábavnějšího, než vyndavat si je navzájem z chodidel do tří do rána.
A v moři jsou taky občas kameny, o které se můžete trochu poškrábat, což by nebylo nic tak strašného, kdybyste neměli ománského kamaráda, který hnedle vyskočí a natře vám poraněnou nohu, z které vám crčí krev, indulónou. Vlastně se do teď divím, že mi to tehdy nezačalo hnisat... Holt maj v tom Ománu přeci jen trochu jiné zdravotnické postupy.

4) Váš život není ve vašich rukou
Je v rukou řidiče, se kterým sedíte v autě. Domluvili jsme se, že pojedeme táhmle? Nevadí! Právě jsem si vzpomněl, že si potřebuju koupit jogurt, tak jedeme 20km jinam. Domluvili jsme se, že pojedeme domů? Nevadí! Já jsem se rozmyslel, že přeci jenom pojedeme do té restaurace. Chceš poslat pohled domů? Fajn, ujedeme štreku 40km jen abychom našli kaslík. Vlastně, co by na tom bylo, benzín stojí pět korun litr a nikam nespěcháme... ale to by tohle nesmělo probíhat jen v řidičově hlavě, kdy vy nevíte, která bije a divíte se, proč jedete na opačnou stranu, než je cíl.

5) Ománci nejsou otravní
Sice mají svou dating street, která slouží k oslovování procházejících dívek, mimo ni jsou však zdrženliví a okukují vás maximálně z povzdálí na pláži. Jediní blbě koukající jsou Indové, ale na ty zase blbě koukají Ománci, takže je to fifty-fifty.

6) Je to krásná země
Mají krásné moře, krásnou poušť i hory, krásné wádí, skvělé jídlo a žijí tam milí lidé. Pokud můžete, jeďte tam. Budete mile překvapeni. Prostě feel free in Oman!

Mittwoch, 1. August 2012

Summer Edition: Proč mám ráda Německo a Araby

A tak byl květen, léto za dveřmi a já neměla žádné plány na prázdniny. Zůstat sedět tři měsíce v rozpálené Praze je trochu jako noční můra, a tak mě napadlo, že bych se mohla zase po čase dojet podívat do Německa. Napsala jsem svým známým z Frankfurtu a Münsteru, zajistila si u nich nocleh, koupila u Deutsche Bahn jízdenky (jízda Frankfurt-Münster je stejně drahá jako Münster-Praha, i když je o 600km kratší...) a mohla jsem vyrazit.
Nejdříve mi na hlaváku zbylo před odjezdem trochu času, a tak jsem se rozhodla, že navštívím kdysi legendární Fantovu kavárnu. Nevím, jestli jste tam někdy byli, ale chcete-li se přenést do poválečných časů, vřele doporučuji. Je tam cítit zašlá sláva Rakouska-Uherska a první republiky, obsluhuje vychrtlá servírka s divým pohledem a neslyšitelným hlasem, nápoje se rozlévají do skleniček od hořčice a v pozadí se z magneťku linou klavírní skladby.
A když se tak pěkně melancholicky naladíte, tak pak přijede DeutscheBahn Bus, z kterého vyběhne stevardka Gerda (nevím, jestli se tak jmenovala, ale rozhodně tak vypadala), je enormně nepříjemná a akurátní, pak na hranicích začne pršet a vy si začnete říkat: Majn Gott, kam to jenom jedu! Navíc při přestupu v Norimberku jsem si jenom potvrdila, že tamnější nádraží pro mě zůstane asi navždy prokleté, protože najít správné nástupiště mi trvalo zase o pěkných pár minut a pár různých eskalátorů déle, než je zdrávo.
No ale pak jsem nastoupila do svého ICEčka a začalo mi být jasné, proč mám tuhle zemi ráda.

Protože když má vlak i jen pět minut zpoždění, tak se vám omluví za způsobené nepříjemnosti.
Protože jim fungují jezdící pásy na kufry u schodiště.
Protože když si kýchnete, tak vám i úplně neznámí lidé řeknou Gesundheit.
Protože vás průvodčí o lístek poprosí a pak vám poděkuje.
Když jsem pak vystoupila ve FFM, bylo těch důvodů zase více:
Protože mají v obchodech hezčí oblečení a navíc zlevněné o 70% (že žijí v domnění, že moje VISA je nutně kreditka, a tak ji nechtějí brát je jiná story...).
Protože mají na ulicích spoustu muzikantů, kteří umějí fakt něco zahrát.
Protože mají na univerzitě vodopád.
Protože mám vstup do botanické zahrady zdarma, protože jsem z Prahy.

Jasně, jsou i věci naprosto iritující: každý druhý Frankurťan je magor (jako fakt, pro studentku psychologie je pozorování zdejších opravdu přínosné), záchodky na univerzitě jsou eckelhaft (asi jako u nás před x lety na benzinkách) a jedna cesta S-Bahnem vás vyjde na 4 Eura.

Tím se ale dostávám k tomu, proč mám ráda Araby. Protože sice vás každou chvíli nějaký na ulici osloví (jeden podle mé jediné věty v němčině ihned podle akcentu poznal, žejsem z Čech a začal na mě vybalovat slova typu "miláček") nebo na vás troubí, což je lehce otravné, ale když něco potřebujete, tak vám pomohou. Při cestě S-Bahnem, kdy jsem potřebovala rozměnit, abych si mohla koupit jízdenku v automatu, mě dva Arabové zachránili tím, že ač neměli na rozměnění, tak po kapsách dali dohromady oněch potřebných 4, 10 Eura, které mi jen tak věnovali, abych ten vlak stihla a měla jízdenku.

Nevím, jak moc zbídačeně bych musela vypadat u nás, aby mi někdo (a s úsměvem) věnoval jentak stovku.  

Montag, 28. Februar 2011

Bye, bye, es ist schon vorbei

Sice jsem už skoro týden doma, ale přeci jen vám dlužím ještě poslední příspěvek.
Poslední týden ve Frankfurtu jsem se snažila dohnat to, co jsem předtím nestihla. Žila jsem tedy kulturně. Byla jsem ve Städelu (jedno z nejvýznamnějších galerií v Německu), v muzeu užitého umění (doporučuji!), v Liebighausu (taky velmi významné muzeum, zaměřené na středověké sochy, což mě sice moc nebere, ale měla jsem to zdarma, tak proč nejít), dvakrát jsem navštívila botanickou zahradu a dojela jsem s kamarádkami do St. Goarshausenu, kde se nachází slavná skála Loreley, o které básnil mj. Heinrich Heine. Na skálu jsme si bohužel nesáhly, protože díky vytahování potopené lodi byla přístupová cesta k ní zablokovaná, jiná cesta k ní byla 6km dlouhá a jako stopařky jsme neuspěly. No škoda.
Taky jsem prodávala kolo. Na inzerát na facebooku nikdo nereagoval, tak jsem se rozhodla, že ho prodám do zastávárny (mou myšlenkou bylo: "od Turka jsem koupila, Turkovi prodám"), ale ti Turkové vás převezou prostě vždycky. Když jsem tam s tím dojela, tak Turek protočil přední kolo, protočil zadní kolo, řekl, že to má dvě osmičky a že to kolo nechce. Přísahám, že jestli jsem si na něco na tom kole nemohla stěžovat, tak to byly osmičky. A tehle Turek od okurek mi najednou bude tvrdit, že to má osmy dokonce dvě. No a tak mi zklaplo a kolo jsem pokorně věnovala na dobročinné účely Ericovi. A jen jsem kolo odvezla do Bad Vilbelu, tak se mi ozval zájemce, ať mu pošlu fotku kola... No jo no, řečeno s klasikem, shit happens.

Poslední víkend jsem také viděla zajímavou věc, respektive osobu, a sice lovce holubů. Prostě u popelnic stál chlápek se sítí (vypadalo to, jak rybářský podběrák), holubům sypal zrní a ve vhodnou chvíli na hejno nahodil ten "podběrák". Jestli ty holuby pak jedl, nebo co s nima dělal, nevím, ale celkem mi to vyrazilo dech.

A pak v pondělí přijeli moji rodiče a srandě byl konec, neboť bydleli u mě na koleji v mém pokoji, tatínek svým chrápáním vyhnal i souseda Palestince z pokoje a já jsem se té noci taky zrovna nevyspala.

A jak jinak hodnotím svůj pobyt ve Frankurtu?
Bylo to fajn. Sice to nebyl letní semestr a nebyl to můj milovaný Münster, ale i tak jsem potkala spoustu milých lidí, poznala spoustu pěkných míst, naučila jsem se vařit pastu carbonara, vylepšila němčinu a nezapomněla angličtinu a uvěřila tomu, že Frankfurt je nejmultikulturnější město Německa, je tam neuvěřitelný mix národů, ras, řečí, kousek od mé koleje byl katolický kostel, evangelický kostel, pravoslavný kostel i mešita, prostě takový malý Babylon. Nemůžu říct, že se mi to nelíbilo a nemůžu říct, že nejsem ráda, že v Praze to ještě takhle multi-kulti není.
Zkrátka a dobře, byla to super zkušenost a kdo můžete, tak jeďte taky!
Mějtě se všichni pěkně a piště blogy o svých zahraničních cestách, ať můžu číst cizí zkušenosti i já :-)

Samstag, 12. Februar 2011

Asfaltová pizza, deodorant před sportem a má perfektní němčina

Ano, ano, je to tu, blížíme se do finále a já předpokládám, že toto je můj předposlední příspěvek na tomto blogu. Proto jsem pro dnešek vybrala několik zajímavostí, která se mi nikdy dříve nehodily do tématu, ale o které byste neměli být ochuzeni.

Začnu opět děním na své koleji. Když jsem naposled odjížděla do Čech, musela jsem vstávat někdy před pátou, abych pak stihla své ICE ( a dobře jsem udělala, že jsem si nechala takovou časovou rezervu, neboť co frankfurtské MHD umí opravdu bravurně, to je překvapit cestující nějakým tím Störungem kdykoli, když to nejméně potřebujete...). Už cestou na toaletu se mi zdálo, že vzduch na chodbě je poněkud hutný a jaksi zvláštní. Mé podezření se ale potvrdilo, když jsem šla do kuchyně pro svou svačinu. Kdosi pekl pizzu. Ovšem nikoli dozlatova, nýbrž do asfaltova. V kuchyni nebylo přes kouř skoro vidět, když jsem troubu otevřela, abych tu pochoutku vyndala, tak se spustil požární alarm (čekala jsem, jestli přijedou hasiči nebo mě odněkud osprchuje nějaký důmyslný protipožární systém - nestalo se naštěstí ani jedno, tak nevím, k čemu ta věc vlastně slouží). Celou cestu do Čech jsem pak doufala, že si ke mně ve vlaku, ani autobuse nikdo nepřisedne, protože to bych se musela hanbou do země propadnout, neboť jsem smrděla jak spálená pneumatika. Naštěstí má přání byla vyslyšena. Kdo z mých sousedů snídává v pět ráno pizzu dodnes nevím, i když tipy samozřejmě mám.


Taky bych se s vámi ráda podělila o jeden postřeh a docela by mě zajímal i váš názor na to. Totiž - naprostá většina Němek se PŘED tělocvikem nastříká nějakým antiperspirantem nebo deodorantem. U nás jsem si nikdy nevšimla, že by se holky těmahle věcmi stříkaly PŘED tělákem a to jsem si na vejšce tělák zapisovala fakt pravidelně. Přijde vám to normální? A jsem divná já, když si myslím, že hodina tělocviku je ještě jedno z mála míst, kde se můžete veřejně zpotit, aniž by vás někdo považoval za prase? No a že se všechny komplet nastříkají tím samým i po sportovním výkonu, asi nemusím ani dodávat.

Pak bych taky chtěla poopravit jeden ze svých prvních příspěvků, kde jsem psala, že záludnost frankfurtské Uni spočívá jen a pouze v tom, že mají dvojí číslování učeben. Není tomu tak. Nedávno jsem hledala kabinet 314 A a připadala jsem si, jak kdybych v Londýně chtěla najít nástupiště 9 a 3/4. Ten kabinet prostě neexistuje. Jsou kabinety 300-313 a pak záhadně až 315, při hledání jsem najednou z druhého patra vylezla rovnou do patra čtvrtého, ocitla se v několika slepých uličkách, objevila tři nová schodiště a jeden dosud neznámý výtah, ale učebnu jsem nenašla. Navíc ten kabinet není napsaný ani na seznamu místností, zvláštností ale je, že v něm sídlí docentka co má pod palcem oddělení obecné psychologie. A ta ženská existuje, to vím!

Jo jinak s únorovým sluncem a citelným oteplením se ve Frankfurtu zase vyrojily ženský v nikábu a burkách, z nějakých neznámých důvodů byly od listopadu až doteď zalezlé, holt burka není kožich. Mně osobně nevaděj šátky, které muslimky nosí, nevadí mi ani ty jejich úbory, které občas připomínají noční košile, ale tyhle nikáby a burky mi vadí dosti, mám z toho fakt divný pocit, když takováhle "strašidla" potkávám a vůbec nejhorší mi přijde, když se vedle nich naparuje chlápek v džínový bundě s ohromným nápisem Adidas na zádech a s rukama zastrčenýma za pásek.

Děním na koleji jsem začala a děním na koleji zkončím. Místo Nepálce tu máme Nepálku, která se vyžívá ve vaření a místo jednoho Palestince (můj soused zůstal) tu máme Indku, která se vyžívá ve vaření a pánských návštěvách. Nic proti Nepálské/Indické kuchyni, ale já nesnáším kari. Nemůžu ho jíst, nemůžu ho vidět, nemůžu ho cítit. V danou chvíli se to stává mým velkým handikepem. A tak si říkám, že asi opravdu pomalu uzrál čas na to, abych se vrátila domů, protože v Karikrálovství já vážně žít nemůžu.

Jo a na závěr se musím ještě pochválit (mám dneska narozeniny, tak mi trochu samolibosti odpusťte) - byla jsem pochválena rodilým Berlíňanem, že má němčina je perfekt a fließend! :-)) - jenže v pondělí přijede na návštěvu můj  kamarád Christoph, který nemá diplomacii v tomto směru zrovna v malíčku a postaví mě zpátky na zem. Ale do pondělí času dost :-)

Freitag, 21. Januar 2011

Vorsicht, Kinder!!!

Bohužel, nepatřím k těm, kteří se mohou ušišlat a uňuňat jen co vidí nějakého člověčího tvora mladšího šesti let. Ovšem zase na druhou stranu, děti mám docela ráda, obzvlášť ty, které už dosáhly věku dvou a půl let a už je s nimi poměrně velká zábava.
Dnes ale ve Frankfurtu snad vyhlásili nějaký Kindertag, nebo nevím, protože děti byly zkrátka všude. Ale jaké děti - děti správně frankfurtské! Čili maminka blondýnka a dítě černoušek, maminka černoška, tatínek echtovní Němec a dva malí mulátci, babička Turkyně, maminka Turkyně, dítě Turčátko, tatínek černoch a s ním dva malí černoušci, maminka Arabka, tatínek Arab a tři malí arábci, dokonce celou černoušskovsko-arabsko-asijskou třídu (nebylo tam jediné světlé dítě) i s panem učitelem černochem jsem potkala.
A řeknu vám, tyhle "barevné" děti jsou tak roztomilé! Ne že by naše blonďaté děti roztomilé nebyly, ale zkrátka a dobře na děťátko s africkým "hintergrundem" to nemá...
......
Ovšem jen do chvíle, než se ty děti začnou verbálně i neverbálně projevovat. To se mé preference rázem mění a modrooký bloňďáček, který neřve MAMÁ, MAMÁ, MAMÁ s arabskou hrdelností, je rázem mým favoritem. Jako řeknu vám - po dnešku mi vůbec není jasný, jak je možné, že ty Arabky (černošky, Turkyně) vychovávají tolik ARABSKÝCH (černošskýck, tureckých) dětí a přitom zůstanou psychicky v pořádku. Takovou intenzitu různého řvaní, ječení, brečení spojeného s lezením pod sedačku v autobuse, lezení do bedny s banány v Aldi, pobíhání v nákupním vozíku, rvaní se s dalšími dvěma sourozenci jsem snad ještě nikdy neviděla.
A mějte na paměti, že se řve a brečí v arabštině a pod sedačku se leze s arabským temperamentem!

Hm, možná, že záhada psychického zdraví arabských žen tkví v tom, že to řeší s typickou jižanskou laxností (nám středoevropanům navzdory!) a ten jejich šátek na hlavě (respektive několik vrstev šátků) nejspíš tlumí intenzitu vřískotu dítěte natolik, že do jejich zvukovodů už se dostane jen zvuk o intenzitě vřískotu dítěte středoevropského. Jak to ale dělají černošky (anebo i docela obyčejné blondýny), jejichž černošské děti řvou neméně intenzivně, mi ale není zcale jasné. Tam už asi nezbývá nic než ta laxnost.

Donnerstag, 13. Januar 2011

Penthouse in dem (katholischen) Haus

Tentokrát jen krátce a nebojte, i přes ten název je tento článek přístupný mládeži pod 18.

Jednoho krásného dne se nám na koleji na chodbě objevily různé věci. U dveří do koupelny dvě prázdné flašky od šampónu a u dveří na pánské záchody se povalovalo něco časopisu podobného. Blíže jsem to nezkoumala a doufala, že to někdo (nejlépe původní majitel) brzy uklidí. Když jsem se pak po tělocviku vrátila a chtěla si dát sprchu, jaké bylo mé překvapení. Ony věci se přesunuly do koupelny na kraj umyvadla a, jak nadpis článku napovídá, z té věci "časopisu podobné" se vyklubal skutečně pánský magazín Penthouse.

Jako nechci se nikoho dotknout, ale kluci, fakt vám stojí za to vyhazovat pět éček (kolik to stojí u nás netuším) za takový plátek, kde nejchytlavějším titulkem má být "HEISSE WASSERSPIELE IM DUET" a pak to ještě nechat povalovat v koupelně (nebo že by vzhledem k tématu byla koupelna zvolena záměrně?) ? :-D

A taky by mě zajímalo, kde se to tu vzalo. Na chodbě tu se mnou sice bydlí pět kluků, ale z toho tři jsou arabští muslimové (a ti mají přeci radši ženy zahalené, že?!), jeden kluk se tu téměř nevyskytuje a ten pátý je takový podivný Němec, který by si to kdyžtak nechal pro sebe a nedělil se s ostatními... tak nevím. Nebo že by nás tu tím sponzorovalo vedení naší katolické koleje? Pokud ano, tak se těším, až tu zanechají něco, co bude zajímavé prozměnu pro dámskou část obyvatel. :-)